V této části naleznete dva příklady, které ve svých přednáškách a knize Spravedlnost: co je správné dělat? představil populární filozof Michael Sandel. 

Lékař na ostrově

Představte si, že jste lékařem na osamoceném ostrově, v jediné a ne moc dobře vybavené nemocnici. Jednoho dne dojde k autonehodě, při které je vážně zraněno šest lidí. Nedostatečná vybavenost a Vaše osamocenost vás vedou k dilematu, zda zachránit pět lidí, kteří jsou zraněni o něco méně, než jeden člověk, který je na tom tak špatně, že potřebuje neustálou intenzivní péči. Hypoteticky byste mohli zachránit všech pět lidí, ale šestý vážně zraněný pacient Vám zemře, nebo se můžete věnovat jen tomu jednomu, ale hrozí, že Vám zahyne všech těch dalších pět pacientů.

Jak se rozhodnete? Koho zachráníte? Těch pět? Co když ten jeden bude Váš příbuzný? Zěmín to způsob a výsledek Vašeho rozhodování? apod. Většinou je tedy situace taková, že se lidé rozhodnou pro zachránění pěti osob. A dilema pokračuje v novém příběhu:

Opět jste lékaři na osamoceném ostrově, na sále Vám leží pět pacientů, kteří pro záchranu života potřebují transplantovat životně důležitý orgán – každý pacient jeden. Do ordinace Vám přijde pacient, který se vydal na preventivní prohlídku a v ordinaci usne. Prolétne Vám hlavou myšlenka, co kdybych ho uspal na věky a jeho zdravé orgány využil pro záchranu pěti lidí?

Kdo by to udělal a proč? Proč většina hlasovala pro záchranu pěti lidí v minulém příkladě a v tomto už je situace opačná? Co z toho vyplývá? apod.

V těchto dvou příkladech proti sobě mimo jiné stojí dva morální principy. V prvním případě se jedná o tzv. konsekvencionalismus, podle kterého je mravní hodnota jednání hodnocena dle následků našich činů. Takže např. podle utilitarismu bychom se měli snažit dosáhnout co největšího dobra pro největší počet lidí. Jedná se o maximalizaci užitku, ale uplatnění tohoto principu by nás ve druhém případě mohlo vést k tomu, že budeme usilovat o co největší štěstí, co největšího počtu lidí a jedince pak obětujeme pro záchranu pěti osob.

Druhý princip můžeme nazvat kategorickým morálním principem. Je to příklad tzv. deontologické etiky, nebo-li etiky povinnosti. Podle něj morální jednání podléhá vyšším hodnotám, absolutním morálním požadavkům. Existují tedy pravidla, která nemůžeme za žádných okolností překročit, i když by se konsekvence zdály být lepší, než v případě držení se mravního principiálního postoje. Ten pak většina lidí uplatní právě u druhého příkladu.

Zdroje:

Michael Sandel je profesorem Harvard University a jeho životním tématem je spravedlnost. Jeho kurz s názvem „Justice“ se stal nejnavštěvovanějším v celé historii Harvardu. V roce 2005 byl tento kurz natočen a vznikla tak nejprve on-line verze a později 12-ti dílný televizní seriál. Zde najdete přednášky s českými titulky: http://www.sandel.cz/ 

Určení hodnoty života podle věku

Otázky tohoto typu navíc bývají spojovány s vyčíslením hodnoty života. Utilitaristická představa může být např. taková, že záchrana života starší osoby přináší menší užitek než záchrana života mladšího. Pokud předpokládáme, že mladší osoba bude žít déle, může tak zažít více štěstí, může být tím pádem možná i více prospěšná společnosti apod. Kritici poukazují na to, že snaha o vyčíslení hodnoty lidského života (např. penězi) a poměřování společneské prospěšnosti je nemorální. Naopak obhájci těchto propočtů oponují, že jednak tyto principy reálně uplatňujeme, např. když vedeme ekonomické statistiky o tzv. lidských zdrojích, a že ať už se nám to líbí nebo ne, každý lidský život má svou určitou cenu. 

Cena, nebo lépe hodnota nicméně nemusí být vyjádřena jen penězi. Obdoba těchto úvah se vede také v debatě o rozdělování nedostatkových zdrojů typů mechanických plicních ventilátorů. V mnoha národních i v mezinárodních dokumentech můžeme nalézt ustanovení (viz sekce Odkazy), která upozorňují na to, že podle principů lékařské etiky jsou rozvahy založené na věku diskriminační a morálně nepřípustné. Nicméně na druhou stranu je možné také argumentovat, že věk může být morálně relevantní přímo i nepřímo. U níže popsané situace tuzemský filozof David Černý dokazuje, jak je věk jediným morálně relevantním faktorem pro konečné rozhodnutí lékaře o alokaci vzácného zdroje, ve chvíli, kdy ostatní morálně relevantní faktory (např. prognóza) jsou u obou pacientů stejné:

“Představme si, že lékař musí volit mezi mladíkem a sedmdesátiletým mužem, kteří mají stejnou chorobu, potřebují stejnou intervenci (mechanický ventilátor) a mají stejnou naději na přežití, pokud ji dostanou. V takovémto případě je věk přímo morálně relevantní, neboť určuje, o kolik let života by smrt toho či onoho pacienta připravila a tím také určuje míru špatnosti smrti. Této koncepci se říká deprivační pojetí špatnosti smrti, neboť tvrdí, že i) smrt je pro nás špatná tehdy, když nás připraví o dobrý život (z toho plyne, že v některých případech smrt může naopak být dobrá), ii) smrt je o to špatnější, o co větší úsek dobrého života nás připraví.”

Zdroje:

SANDEL, Michael. Spravedlnost: co je správné dělat. Praha: Karolinum, 2015, s. 53-54.

ČERNÝ, David. Přidělování ventilátorů na základě věku? Diskriminace či přípustná praxe? Dostupné z: https://www.etikaepidemie.cz/clanky/14-pridelovani-ventilatoru-na-zaklade-veku